Olejar Books

Současně s velkolepou myšlenkou Lidské komedie pojal Balzac úmysl napsat podle středověkého souboru Sta nových novel stejný počet příběhů, které by seřadil do skupin po desiti povídkách. V letech 1832 až 1837 se mu podarilo napsat celkem čtyřicet povídek, které měly podle jeho slov „povzbudit k smichu". Látku k nim čerpal z Rabelaise, z Boccaccia, z Markéty Navarské aj., povídky pak psal uměle vytvořenou starofrancouzštinou - jazykem ne sice gramaticky přes ným a do puntíku správným, ale majícím zato kořennou vůni středověku a zdůrazňujícím dějovou komiku. K nejrozsáhlejším a nejzdafilejším ze čtyřicítky Žertovných povídek patří Succubus, historie neodolatelné saracénské dívky, kterou lidé pokládají za démonické ztělesnění ženské smyslnosti a nemilosrdně ji soudi. Succubus není jen napodobeninou starého literárního žánru, nýbrž zdařilým dovršením dlouhého vývoje sahajícího svými kořeny až do antiky.