Olejar Books

Se jménem západoněmeckého autora Olivera Hassencampa, představitele značné části mladé západoněmecké inteligence, se u nás setkáváme poprvé. V Německé spolkové republice debutov Hassencamp v r. 1960 úspěšným románem Přiznání zabydleného pána (Bekenntnisse eines moblierten Herrn), který byl zfilmován.
Jeho další román Právo na druhého není pouhý atraktivní příběh západoněmeckého advokáta Augusta Huniuse, který měl být donucen pomoci falešným svědectvím k uskutečnění hanebného komplotu proti opoziční straně a pro svou vzpouru ztrácí společenské postavení, přízeň mocných, rodinu i četné „přátele". Životním dramatem svého hrdiny demonstruje autor přímou souvislost mezi nezdravou politickou atmosférou státu a vztahy lidí ve společnosti a v rodině, vztahy, jež jsou určovány především hmotnými zájmy, snahou zalíbit se mocným a neriskovat vlastní kůži. Tím zároveň odhaluje současné západní Německo nejen po stránce politické, ale především po stránce sociální, mentální.
Dr. Hunius není žádný revolucionář, tím méně socialista. Je to zkušený právník, liberál, vzdělaný a hlavně čestný člověk, který je přesvědčen, že jisté hodnoty i v tomto rozkolísaném státě zůstávají v platnosti a tyto hodnoty že je nutno hájit. Tím se střetne se zájmy vládnoucí strany a dostane se do soukolí justiční mašinérie, která ho zpracuje právními metodami a vyřadí ze společenského života. Neboť v tomto režimu neexistuje spravedlnost, existuje pouze justice, nemilosrdná, neúprosná, drtivě likvidující každý odpor. „Dokud nebude na světě existovat spravedlnost, budeme se muset spokojit s justicí", vysmívá se autor své současnosti.
A hlas lidu –” vězeňský dozorce, který pro každý případ žádá od Huniuse potvrzení, že se s ním ve vězení slušně zacházelo –” se vyjadřuje k současným poměrům takto: „Víte, viděl jsem už tolik vlád padnout, ono je vždycky dobré, když jeden má svoje potvrzení. Dostal jsem potvrzení od lidí ze třetí říše a zrovna tak potom, když tu byli Američani. Tehdy byl u nás pořádný nával a měli jsme tu výtečné osazenstvo, samí ředitelé a bankéři. A ti všichni mi podepsali potvrzení. Víte, jeden nemůže nikdy vědět, třeba zase někdy přijde doba, kdy bude inteligence něco znamenat. Od inteligence notabene mám těch potvrzení ještě moc málo."
O. Hassencamp dokonale zná prostředí, o němž píše, ať už jsou to společenské dýchánky horních deseti tisíc nebo atmosféra kolem západoněmecké justice či vězení a ústav pro choromyslné, a je nejen vtipný vyprávěč, ale i nesmlouvavý, břitký kritik. Vydal touto knížkou zajímavé realistické svědectví o dnešním životě lidí za naší západní hranicí. Upoutá čtenáře jak napínavým dějem, tak i svěžím, moderním, svérázným stylem.