Olejar Books

NĚKDO UMÍ HRÁT NA HOUSLE, NĚKDO NA BABU. A JAK SE HRAJE na Karpatské hry? Přečteme si je, puzeni zvědavostí přetrpíme svůj první karpatský výstup a poprvé spatříme, jak vítr - neviditelný pastýř – čechrá srst nepřehlednému stádu horských hřbetů. Chyceni za drápek, stáváme se hráči. Se soumrakem i na nás padá zděděná touha po bezpečí. Sestupujeme do sedla, mechem zarostlé ohniště střeží bílá kýchavice, jejíž družina se v uctivém odstupu zdržuje při okrajích louky. Vně kruhu černota obývaná psovlky s krhavýma očima, uvnitř krotké útulno s jen mírným ohněm – kýchavici neradno dopálit, opovážlivce by utancovala k smrti. Na vlastní kůži zjišťujeme, že noc je jedním z domovů, které tělo-kůň opouští hned ráno a duše-jezdec už nikdy. Takových her jsou tisíce, jedna plodí druhou, každou z nich zakoušíme jinde a jinak.
Je-li pravda, že z Čech vymizeli spisovatelé s nezaměnitelným jazykem, pak je Miloslav Nevrlý výjimkou potvrzující pravidlo. Vytváří podivné složeniny, řadí je v neuvěřitelná slovní spojení, a přitom vypráví úplně přirozeně. Chvíli slzíme smíchy, chvíli dojetím. Prožitek silný jako příroda sama. A zvukomalbu nejspíš autor odposlouchal od ptáků nebo mu ji napovídaly karpatské řeky. Po více než dvaceti letech, kdy Náčelníkovy texty šířili skauti a roveři, přišel čas nabídnout je dalším lidem - a nejen ke čtení. Karpatské hry se nečtou, ty se žijí.