Olejar Books

Jak jsi tehdy vypadal, když jsi chodil do Flory? Fantasticky! Když mi bylo asi čtrnáct patnáct let a zjistil jsem, že mám pod nosem chmýří, tak jsem si okamžitě koupil ruční holicí strojek, žiletky Razor a pitralon. Nejdřív jsem se pořezal, pak napatlal pitralonem, načesal si na hlavě emana, nebo dlouhou ruličku mezi oči, takže jsem šilhal a vůbec neviděl. K tomu nutně patřil pytel bonbonů žužu a teprve pak jsem vyrazil do světa. Špičková výbava byla, když jsem si vypůjčil od ségry jednoho kamaráda vikslajvantovou bundu, jeho boty, který mi sice byly malý, takže co krok, to strašný utrpení, ale byly to ,,madarky“ na klínu a na špičkách jsem měl žárovčičky.
Pepík Chvalina byl skvělý glosátor. Jednou se v divadle připravovaly tituly pro příští sezónu a mezi nimi zmíněná Dáma s kaméliemi. Předtím se hrála Bulgakova hra, kde hrdina umíral na tuberkulózu, v Gorkého hře Na dně zemřeli na stejnou chorobu hned dva, jak dopadla Dáma s kaméliemi, všichni víme. Tehdy Pepíček vystoupil a s vážnou tváří prohlásil: - Když se tak dívám na náš dramaturgickej plán, mám takovej nápad. Když je v Praze Divadlo ABC, mohli bychom se jmenovat Divadlo TBC.
K podobné situaci došlo při replice, kdy já jako mladý ovčák říkám starému ovčákovi: -Pantato, to není strom, to je člověk! Režisér, v ruce scénář, ke mně přistoupil: - Tu větu říkáte špatně, pane Kumpera. Musíte říct, to není strom, to je člověk, jako já bych řekl... To není scénář, to je sračka! A já to musím točit!